Osobní zpověď

Kdysi jsem měla jeden velký sen. Nešlo ani tak o podnikání samotné, ale o to, s kým ho budu sdílet.

Moje maminka byla často nemocná. Kvůli zdravotním problémům ji zaměstnavatelé mnohokrát nechtěli přijmout, a mě to strašně mrzelo. Bála jsem se o ni a o její budoucnost. Už tehdy jsem si říkala, že jednou budu podnikat a vytvořím místo, kde bude moct pracovat se mnou. Chtěla jsem jí pomoct. Chtěla jsem, aby měla jistotu, klid a aby věděla, že je potřebná.

Jenže život to napsal jinak.

Maminka nedávno zemřela v 58 letech na mrtvici a můj sen se úplně rozpadl. Měla jsem pocit, že jsem to nedokázala, že jsem jí nepomohla, nezabezpečila ji. Že už nikdy nebude možné vytvořit ten „náš“ rodinný podnik, o kterém jsem snila.

Po dvou měsících dostal mrtvici i můj dědeček, kterého beru jako svého druhého rodiče, skoro jako tátu. Naštěstí to dopadlo jinak než u maminky a podařilo se mu z toho dostat. Čeká ho ale dlouhá cesta rehabilitace a trénování nemocné ruky. Jedním z jeho tréninků se stalo převlékání minerálních korálků z mého e-shopu. Šňůry, které nejsou úplně dokonalé nebo potřebují znovu navléknout, dnes prochází jeho rukama. Trénuje tím jemnou motoriku, trpělivost i sílu ruky po mrtvici — a zároveň pomáhá mému e-shopu.

A já si říkám, že se můj sen vlastně splnil. Jen jinak, než jsem si kdysi představovala. Místo maminky sedí u korálků děda. A já někde uvnitř věřím, že maminka mi s tím vším pomáhá taky, že na mě dohlíží. Jen už ne tady fyzicky, ale jiným způsobem. 

Teď, když s Vámi sdílím tento příběh, brečím jak želva. Nejen smutkem, ale i vděčností za to, že i když se život někdy rozbije na tisíc kousků, dokáže je zvláštním způsobem zase poskládat dohromady - jen ne vždycky tak, jak jsme si původně vysnili.

Právě proto si dnes mnohem víc vážím každého obyčejného momentu. Každé šňůry, kterou děda převlékne, každého balíčku, který odejde zákazníkovi, každého člověka, který můj malý rodinný sen podpoří. 

Je v tom kus mojí maminky. Kus dědy. Kus našeho příběhu. 

Maminko, dědečku, děkuju.